První ředitel státních lesů a statků v Banské Bystrici

 O působení prof. Opletala na Bukovině a na Slovensku  

Z příspěvku J. Junka na konferenci na ŠLP ve Křtinách ke 140. výročí narození a 50 let od úmrtí prof. Josefa Opletala

 

Se jménem profesora Opletala jsem se setkal před více než dvaceti lety, kdy jsem na Vysočině pátral po dokumentech o lesních železnicích v okolí Žďáru nad Sázavou. Ve státním archivu mně předložili mimo jiné i plán polomové lesní dráhy z Borků na Cikháj ze třicátých let dvacátého století. Jako autor tam byl podepsán prof. Ing. Josef Opletal z brněnské lesnické fakulty. Perfektní zpracování a vysoká odborná úroveň předložených materiálů mne zaujaly natolik, že jsem se chtěl o tomto člověku dozvědět co nejvíc. Profesor Dejmal mne nakontaktoval na tehdy docenta Kantora, který mně zprostředkoval setkání s pravnukem prof. Opletala MUDr. Ivo Bočkem ze Šumperka. Ten mně poskytl profesorovu knihu o lesním dopravnictví a fotografie z jeho působení na Bukovině a na Slovensku, ze kterých jsem po mnoho let čerpal při dokumentování historie a vývoje lesního dopravnictví na mnoha výstavách i v knize, kterou jsem na tato témata napsal a která vyšla pod názvem Vôňa dymu a ihličia v roce 2002 ve Zvolenu.

Po přečtení profesorových Pamětí, které dokončil v roce 1951, v roce mého narození, jsem hluboce litoval, že jsem se nemohl s tímto člověkem setkat. I přesto se stal mým lesnickým i lidským vzorem.

            Po tři čtvrtě roce lesnické praxe na panství knížete Jana  Lichtensteina v Ratajích nad Sázavou dostal Ing. Opletal v únoru roku 1887 dekret, který změnil jeho další život. Na základě něj nastoupil 5. března 1887 jako lesní kandidát na ředitelství  řecko-orientálního náboženského fondu v Černovicích na Bukovině. Pro informaci – Bukovina byla nejvýchodnější zemí monarchie, po roce 1918 připadla její severní část s městem Černovice Ukrajině, jižní, lesnatější část Rumunsku.

Bukovinský řecko-orientální náboženský fond byl zřízen císařem Josefem II. Sloučením mnoha církevních statků v jeden celek. Regulativem z roku 1786 bylo nařízeno, že správa statků a používání výnosů pro duchovenstvo a školy děje se jménem císaře, statky jsou tedy spravovány státem, výnosy neplynou však do státní pokladny, nýbrž jsou věnovány církevním účelům.

V době jeho příchodu na Bukovinu měly statky rozlohu 266 000 ha, z čehož připadalo na lesy 250 000 ha. Lesy tvořily tři hlavní skupiny: lesy rovinných hustěji obydlených krajů do nadmořské výšky do 500 m n. m., lesy spodní horské skupiny do 1000 m a lesy horní horské skupiny do výšky 1 500 m n. m. Na Opletalův dotaz na bukovinské lesy lesní rada Pitschak odpověděl slovy: „Pane, kdybych Vám daroval někde v údolí Sucha nebo Moldavice kus lesa se závazkem, že les musíte vykácet, dřevo zpracovat, odvézt a prodat, udělal byste mi  kriminální proces, abyste se toho daru zbavil.“ V těchto trochu humorných slovech byla však hluboká pravda. Cena dřeva v horských lesích byla tehdy negativní, tedy výroba a doprava by vyžadovala vyššího nákladu, než byla prodejní cena dříví.

Po prvních čtyřech měsících, kdy se Ing. Opletal zapracovával do zřizovací služby, vyjel se skupinou kolegů a s figuranty do lesů. Z Černovic přes Sučeavu do Watramoldavice. Taxační služba byl Opletalův první krok do lesnické práce. První jeho úlohou bylo zaměření a osádování asi 40 km dlouhého hřebenu mezi údolémi řek Horní Moldavice a Moldavy. V liduprázdných končinách, vzdálených až pět hodin od první obce, přežíval v lesních kolibách, což mělo pro něj nejvyšší půvab. Po absolvování lesotechnické zkoušky, kterou složil v roce 1889, se dál věnoval taxačním pracím až do okamžiku, kdy se stal samostatným referentem a přednostou oddělení pro lesní dopravnictví. Vypracoval investiční program pro výstavbu dopravní sítě. V tomto jej podporoval ředitel vrchní lesní rada Krutter i jeho nástupce dvorní rada Ullmann. Podle programu bylo do roku 1910 zřízeno na Bukovině pod Opletalovým vedením na 230 km lesních drah, 510 km lesních silnic, 660 km tažných cest, 3 100 km lesních chodníků a impregnační stanice, telefon a podobně. Všechny tyto investice představovaly částku 10 milionů zlatých korun. Provedené dílo dostačovalo k tomu, aby byl mrtvý kolos, za který se mohly do roku 1888 bukovinské lesy považovat, probuzen k životu. Technickou a ekonomickou stránku provedení těchto dopravních investic Ing. Opletal popsal v publikacích Forstliche Bauinvestitionen im Bereiche der k. k. Direktion der G“uter des bukowiner griechischorientalischen Religionsfondes in Czernovitz ( Za sepsání této knihy byly Ing. Opletalovi uděleny: Rytířský řád císaře Františka Josefa a řád „Hvězda Rumunska“), Forstliche Bringungsinvestitionen auf den G“utern des bukow. gr. or. Religionsfondes , 1908, a Das forstliche Transportwesen im Dienst-bereich der k. k. Direktion

Der G“uter des bukowiner griechisch-orientalischen Regionsfondes in Czernowitz, 1913. Pro upřesnění – třetí vyznamenání, které Ing. Opletal za svoji práci na Bukovině dostal, byl Řád Sv. Sávy.

Stavba staničky Stáje no polomovej trati

na Vysočine, v polesí Cikháj

Foto: archív Jiří Junek

Při provádění dopravních staveb nepostupoval šablonovitě, ale každá stavba byla přizpůsobena svému účelu, její provedení bylo přizpůsobeno potřebám lesního hospodářství.Vlivem umožněné dopravy dříví ve všech částech lesů tam pronikala hospodářská činnost. Opletalovou zásadou však bylo, že není nejlepším lesním správcem ten, kdo odvede vysoké výnosy, ale ten, kdo z výnosu dovede zachytit přiměřenou část pro zvelebování lesa. Správa statku věnovala větší a větší obnosy na kultury a porostní péči. Malé plochy po těžbě usnadňovaly přirozenou obnovu a příznivé zastoupení dřevin, především jedle.

Ing. Opletal se však přes úspěchy ve stavební činnosti stále více cítil být lesníkem. Proto přijal v roce 1904 místo lesního správce lesohospodářského okresu Franztal. Po třech letech byl povolán opět na ředitelství, kde byl ve 42 letech v hodnosti lesního rady jmenován inspekčním úředníkem zpočátku menšího inspekčního okresu sestávajícího z lesů spodního rovinného pásma a od roku 1910 v největším inspekčním okrese ředitelství, formovaném z karpatských pralesů. Setrval tam až do roku 1918.

Jeho inspekční okres o rozloze 63 500 ha s ročním etátem 308 000 m3, rozprostíral se v údolí Suché, kde byly tři lesohospodářské okresy: Frassin, Stulpikany a Ostra a v údolí řeky Moldavice s okresy Wama, Vatramoldavica a Rudolfsh“utte. Ve Frassinu vybudoval průmyslové dřevařské středisko a zaústil do něj lesní dráhu. Jako inspekční úředník se podle svých zásad dokonale seznámil s lidmi a lesním prostředím a problémy řešil na místě, v lese, bez dlouhého psaní. Stával se spíše rádcem než inspektorem. Již na Bukovině byl předmětem jeho péče a záliby lesní estetika, které si všímal již v době budování dopravních tras. Vysazoval aleje a estetické palouky, upravoval horské bystřiny. Ve všech těchto svých aktivitách potom pokračoval jak na Slovensku, tak v lesích školního lesního podniku Masarykův les.

            V polovině dubna roku 1919 obdržel dvorní rada Ing. Josef Opletal v Černovicích jmenovací dekret na místo ředitele hlavního lesního úřadu státních lesů a statků v Banské Bystrici. Jak ve svých pamětech píše, byl to jeden z nejvýznamnějších okamžiků jeho života. Tím končilo jeho 32leté působení na Bukovině, kam přišel jako mladík, započal svoji služební lesnickou dráhu jako lesní kandidát s denním platem jednoho zlatého, stal se postupně lesním elévem, asistentem, správcem lesů a statků, lesmistrem, lesním radou, vrchním lesním radou a odcházel jako dvorní rada, v nejvyšší hodnosti, které mohl lesník dosáhnout v rakouské státní lesní službě.

Na Bukovině Opletal založil rodinu a vykonal kus práce. Svoji činnost započal v neschůdných, hospodářsky mrtvých pralesích a opouštěl je, když v nich proudil čilý hospodářský ruch.

Nelákala jej služba v alpských státních lesích ani místo státního tajemníka pro veřejné práce, které mu nabídla rumunská vláda. Po pětiletém válečném období, kdy konstruktivní lesnická práce na Bukovině nebyla možná, těšil se na nové působiště v Banské Bystrici.

Budova ředitelství stála na náměstí. Je to vlastně palác s podchodem k divadlu a ke Hronu. Byla postavena krátce před první světovou válkou a dosud slouží různým podobám ředitelství státních lesů. Jedná se o budovu na Náměstí SNP č. 8.

Ing. Opletal nastoupil ve věku 56 let na místo ředitele státních lesů a statků v Banské Bystrici 23. července 1919. K úředníkům ředitelství tehdy pronesl řeč, ze které si dovoluji část citovat. „Ve chvíli, kdy se scházíme ke společné práci, mám za vhodné, abychom si vytkli cíl, za kterým jest nám se ubírati. Vůdčí hvězdou veškerého našeho myšlení a konání musí být společná dobrá vůle usilovně pracovat k prospěchu nám svěřených státních lesů a statků. Náš mladý stát od nás očekává věcnou práci. Chovejme se nestranně a spravedlivě k příslušníkům všech národností a vyznání víry, jak to vyžaduje humanita a demokracie. Chovejme se vlídně k slovenskému lidu jako domorodému živlu této země, šetřeme jeho svérázu a pěstujme všeliké ty jeho krásné vlohy, snažme se, abychom jej pozvedli jak osvětově, tak i hmotně. Tím posloužíme též sobě samým, neboť si nakloníme lid, který jako pracovní živel jest důležitou složkou našeho hospodaření. Buďme dbalí čistoty naší správy. Nenávidím korupci a nebudu ji trpět, ať se vyskytuje v jakékoliv formě.

Jako odborníci buďme spravedliví k našim předchůdcům, uznejme, že dřívější správa byla dobrá a že naši maďarští kolegové měli mnohá dobrá zařízení, která jsme ve starém Rakousku postrádali. Stav lesů je, pokud jsem informován, dobrý a dopustili bychom se nevděku vůči našim předchůdcům, kdybychom to neuznali.“

Pro informaci – jaké lesy vlastně Ing. Opletal přebíral? Lesy a statky banskobystrického ředitelství o rozloze 92 574 ha, z toho bylo 81 044 ha lesů, se rozkládaly v povodí Hronu severně od Zvolena. Byly rozčleněny na 16 lesohospodářských okresů. V nižších partiích převládal dub a buk, ve středních polohách byly smíšené lesy s hojným zastoupením jedle a ve vyšších polohách převládal smrk. Horské lesy trpěly častými živelnými pohromami.

Na ředitelství bylo zaměstnáno 25, na okresech 16 úředníků, v pomocné technické, ochranné a jiné službě 125 zřízenců. Asi do poloviny 19. století sloužily zdejší lesy především potřebám dolů a hutí, ve druhé polovině století bylo dlouhé dřevo prodáváno na pni dlouhodobými smlouvami, palivo se spalovalo na uhlí pro potřeby hutí. Dřevo se zpočátku dopravovalo po vodě, před Opletalovým příchodem se postupně doprava převáděla na souš. Rozvíjela se zejména síť lesních železnic v okolí Čierného Balogu, Opletal uvádí v roce 1919 na 40 km. Za jeho působení na Bukovině jej navštěvovali lesní inženýři – stavitelé lesních železnic na Podkarpatské Rusi a zejména na Slovensku. Předával jim zkušenosti s jejich stavbou i veškeré technické normálie a projekty. Když Ing. Opletal navštívil lesní železnice na Horehroní, měl pocit, že se ocitl na Bukovině. Připomněl mu ji nejen ráz krajiny a lesů, ale i typ železničních staveb. V době jeho krátkého působení v Bystrici bylo na Čierném Hronu postaveno více než 20 km nových tratí a zavedl též provozní řád dle bukovinského vzoru.

Po stránce pěstování lesa jej zaujala lesní správa Staré hory nedaleko Banské Bystrice, kde do každého místečka se vtíraly nálety zejména jedle, takže to lákalo k jejich uvolňování. V Harmanci se zasadil o uchování starých tisových porostů, v Starých Horách obdivoval nádherné, zvláště modřínové porosty, vzniklé ze síjí provedených vynikajícím slovenským lesníkem Jozefem Decrettem Matejovie. V lesích stál i jeho památník, Ing. Opletal jej nechal opravit.

Jak vypadal pracovní den Ing. Opletala? Pokud nevyjížděl do lesních okresů, sedával již od 4 hodin ráno za psacím stolem a zpracovával svoji kancelářskou agendu. Když přicházeli úředníci do úřadu, musel být se svojí prací hotov. Bylo potřeba přijímat mnohé návštěvy, úředníci měli k němu přístup kdykoliv.

V Banské Bystrici patřil k několika úředníkům, kteří měli k dispozici služební auto – on měl k dispozici šestiválec Laurin – Klement. Nejméně dva dny v týdnu zajížděl do lesních okresů. Vyjížděl za svítání a vracel se, když už v Bystrici hořela světla. Podle svého zvyku na Bukovině  chodil celý den s personálem z doliny do doliny, od porostu k porostu, zhlédl školky, kultury, těžební plochy, skladiště dřeva, myslivny, hájenky a jiné budovy, zastavil se u každé pracovní skupiny v lese, vyslechl lesní personál, dělníky a osadníky. Dal se o všem informovat, na místě se prodebatovaly všechny záležitosti, které se naskytly v průběhu pochůzek, takže po jeho odjezdu měl lesní personál plné ruce práce, aby provedl všechno, co bylo domluveno a nařízeno. Již koncem roku 1919 nebylo v oblasti ředitelství koutu, který by neprošel, nebylo lesního zaměstnance, kterého by osobně neznal a nebylo v lese dělníka, který by neznal jej.

Ředitele Opletala trápily časté lesní požáry, které mnohdy vznikaly záměrně. Osadníci se snažili rozšiřovat pastviny. K několika požárům se za svých pracovních cest dostal a aktivně přispěl k jejich likvidaci. Co se týče pastvy v lesích, Ing. Opletalovi se dařilo je omezit. Starosti mu dělaly velké zásoby dlouhého dříví. O kvalitní dřevo byl velký zájem, neprodával je však z volné ruky, ale pouze cestou nabídkových řízení. Těžba a doprava dříví se děla ve vlastní režii.

Specialitou Slovenska i Podkarpatské Rusi byly erární osady, které vznikly v 15. století povoláváním lesních dělníků z ciziny, kteří pracovali v dolech, hutích a lesích. Byli to převážně deputátníci. Po převratu se dostali do svízelné situace, kterou Opletal vyřešil prosazením zákona o úpravě poměrů vzniklých z usídlení osadníků na základě poměru námezdního nebo poměrů podobných na nemovitém státním majetku na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

           Když byl na jaře 1921 dekretem ministerstva zemědělství jmenován oborovým přednostou a byl pověřen zřízením generálního ředitelství státních lesů a statků, těžko se loučil se svým působištěm v Banské Bystrici, kde mu byl les tak blízký. Útěchou mu bylo, že i na svém novém působišti zůstal i nadále spojen se slovenskými lesy, které mu přirostly k srdci.

Jiří Junek

Literatura: Moje paměti,

Opletal Josef, Brno, 1951, rukopis.