Jiří JUNEK

Několik úvah

o tatranských lesích

po kalamitě

 

Následky událostí 19. listopadu 2004 pod Vysokými Tatrami mne šokovaly stejně jako všechny ostatní jejich milovníky a příznivce. Ale protože jsem člověk myslící racionálně a navíc jednou ze svých profesí lesník, začal jsem uvažovat o příčinách této obrovské kalamity, o možnostech její likvidace a o vzniku nových lesních porostů na úbočích Vysokých Tater.

Jsem obdivovatel slovenské přírody a slovenských lesů. Znám tedy i lesy v okolí Čierného Balogu na středním Slovensku. Tedy znal jsem je hlavně do roku 1997, kdy se 7. července nad nimi, zejména v okolí obce Osrblie, přehnal větrný vír obrovské ničivé síly, který během deseti minut doslova zlikvidoval do značné míry smíšené kvalitní lesní porosty. Byly tvořeny směsí smrku, jedle, buku a javoru, tedy dřevinami ideálními pro stabilní, odolné lesní porosty. Po ničivé smršti jsem tam viděl buky, javory i jedle větrem vyrvané i s kořeny ze země, s kmeny zkroucenými jak zápalky a odhozené několik metrů od původního stanoviště. Škody na dřevní hmotě představovaly milion kubíků. Zkáze lesa při tak intenzivní ničivé síle větru tedy neodolají ani ty nejodolnější lesní porosty.

Nicméně je potřebné, abychom dali lesům jejich druhovým složením šanci lépe odolat budoucím větrným smrštím. A ty za několik desetiletí a opět za sto let určitě přijdou. Stejně jako na přelomu 19. a 20. století, ve 30. 50. a 70. letech a tak dále. I když možná menšího rozsahu. Jedná se o určité časové periody jejich výskytu. Zajímám se o tyto záležitosti a tato tvrzení mohu mimo jiné doložit na starých fotografiích a zejména tatranských pohlednicích.

Uvažoval jsem o tom, že opravdu stabilnější by na úbočí Tater mohly být lesy tvořené smrkem, javorem, limbou, borovicí, modřínem, jedlí a bukem s příměsí jeřábu a břízy. Po odstranění kalamitní hmoty by bylo potřeba podporovat přirozenou obnovu dřevin a do pěti let holiny vysadit sazenicemi shora zmíněných cílových a melioračních dřevin místního původu. Asi by nebylo vhodné „zachraňovat“ tatranské lesy akcemi typu „zasaď svůj strom“ sazenicemi netatranského původu z nejrůznějších koutů Slovenska. Až se podaří místním lesníkům vypěstovat dostatek sazenic, osobně se těším, že se syny přijedeme pomoci vysazovat třeba mně nejoblíbenější modříny.

Holiny po kalamitě vznikly i v suchých místech s kamenitým podkladem, kde bude asi vhodné uvažovat o úpravách vodního režimu.

Vzrostlé lesy v Tatrách na nynějších kalamitních holinách naše generace už bohužel neuvidí. Přesto mne velmi těší solidarita lidí z celého bývalého Československa ve snaze o obnovu tatranských lesů.

Na závěr mi dovolte několik nedávných osobních zážitků z Vysokých Tater. Mám rád stromy. Ty staré, které by mohly být lepšími pamětníky než my - lidé, ale mám rád i ty stromy, které jsou něčím zajímavé. Takové jsou i ve Vysokých Tatrách. Obdivuji čtyři více než stoleté modříny u kapličky ve Starém Smokovci, i modřín – solitér – za roubenkou Čučoriedka. Obdivuji dva javory kleny, rostoucí blízko sebe na kraji cesty k jezírku a kostelíku v Tatranské Lomnici. Jsou navzájem propojené jednou z větví. U jezdeckého závodiště v Tatranské Lomnici roste na louce mohutná borovice – dvoják. K ní jsem po větrné smršti šel se sevřeným hrdlem. Pamatuje moje dětské hry. Byť trochu poškozená – stojí. Stejně jako ostatní zmíněné stromy i ty modříny, borovice a javory, které v bývalých smrkových porostech sice mnohdy poškozené okolními padajícími stromy, ale ční stále k obloze ze hřbitova mohutných smrků. Dokázaly svoji opodstatněnost v tatranských lesích.