ČO JE PRO SILVA
PRO SILVA NA SLOVENSKU
PRO SILVA V EURÓPE
ODBORNÉ PRÍSPEVKY
Publikované príspevky
Články, postrehy
Fotogaléria
Prezentácie
Videoprezentácie
Diskusné fórum
Cudzojazyčné publikácie
Literatúra
PRAKTICKÁ APLIKÁCIA
AKTIVITY

AKTUÁLNE

NÁVRAT

€ EUROKALKULAČKA

 
  Lesy > Les a jeho funkcie > Pro Silva > Pro Silva Príspevky > Publikované príspevky > Přírodě blízké lesnictví (internetový časopis ČR) 2006: Ochrana lesa proti škodám sněhem


Přírodě blízké lesnictví (internetový časopis ČR) 2006: Ochrana lesa proti škodám sněhem

Ochrana lesa proti škodám sněhem

(25.4.2006 19.18, Milan Košulič st.)

http://pbl.fri13.net/index.php?mod=clanky&id=100

Publikováno v Lesu zdar č. 6/2006.

Na sníh bohatá zima 2005/2006 lesníkům opět po delší době ukázala, jak nebezpečným škodlivým činitelem může být sníh v lesích. Z abiotických ohrožení lesa je rozsahem škod po větru druhým v řadě. Proto je oprávněná otázka, proč k tak rozsáhlým škodám sněhem dochází a co je vůbec možné proti tomu konat. Škody sněhem se jako problém objevují již v první polovině 19. století, ačkoliv tyto škody samozřejmě existovaly i dříve. Dost již o tom dnes víme z rozsáhlého, přinejmenším století trvajícího výzkumu a z mnoha praktických zkušeností několika generací lesníků, bohužel jen v pasečných lesích věkových tříd. Mne dnes v tomto článku zajímají možnosti řešit škody na lesích sněhem přírodě blízkým obhospodařováním lesů.

Velký rozsah sněhových kalamit ... ukazuje, že hospodářský tvar vysokokmenného lesa s rozsáhlými stejnověkými a stejnorodými porosty je abiotickými škodlivými činiteli velmi ohrožován. Tento vysoký podíl škod souvisí se všeobecným zavedením holosečného hospodářství. Proto mnozí lesníci doporučují návrat k lesům smíšeným a nestejnověkým, popřípadě k podrostnímu hospodářství a k obnovám porostů s dostatečně dlouhou zmlazovací dobou. Škody sněhem v porostech těchto složitějších hospodářských tvarů budou více rozptýleny, a proto se následky sněhových polomů rychleji a lépe zacelí. V tomto směru však nelze říci rozhodující slovo: zatímco příkladů sněhem poškozených lesů pasečného tvaru v uplynulých 150 letech máme nadbytek, scházejí doposud zcela informace o odolnosti ostatních tvarů lesa“, čteme u autorů VICENA, PAŘEZ, KONOPKA (1979). V tomto článku se nejdříve zmiňuji o reakcích pralesů a výběrných lesů na působení sněhu, abychom odtud mohli případně převzít něco do hospodářských lesů.

Informace o stabilitě pralesů a lesů výběrných proti škodám sněhem bývají zpravidla jen povšechné; ty exaktní, opírající se o přesná vědecká šetření (měření), jsou řídké. Snad i proto, že ke škodám sněhem tam dochází vskutku ojediněle, a mají spíše „tvořivý“ než destrukční účinek: např. sněhový polom může přispívat k vytváření vertikální struktury (REININGER 2000), nebo často mezerami po maloplošných sněhových zlomech velikosti hloučků v porostech 2., 3. věkové třídy nutí lesního hospodáře k jejich zalesnění chybějícími dřevinami (jedlí, bukem, lípou aj.); tím vlastně sníh přispívá ke stupňování porostní různověkosti.

Sníh v pralesích

V kapitole „Velké katastrofické osvobození“ píše REININGER (1992): Ve střední Evropě jsou katastrofické události v pralesích výjimkou. K jedné takové došlo v pralese Perucica. Požár tam zničil plochu 4 ha. Její obnova začala sukcesí. Pod ochranou přípravného lesa, břízy, jívy, lísky aj. nalétal smrk a jedle, které přípravný porost brzy prorůstají. Tyto porosty se pak většinou vyvíjejí jednovrstevně. Obvykle jsou také brzy prolámány sněhem. Tím příroda připravuje růstový prostor pro ostatní porostní složky nebo pro vznik druhé vrstvy z předchozího zmlazení. Také odolnost dolní vrstvy, chráněné proti sněhu střední a horní vrstvou, je posílena jejím příznivě se vyvíjejícím štíhlostním poměrem hodnoty cca 50-60.

U strukturální analýzy 6 českých pralesů uvádí REININGER (2000) mj. to, že atmosférické vlivy jsou v pralesích podřadné; efektivní podíl větrných a sněhových zlomů nebyl uveden, jelikož neměl význam; převažuje endogenní rozpad přirozeným stárnutím.

O pralesové rezervaci Babia Gora uvádí KORPEĄ (1995): Fyzické žití a odumírání probíhá u smrku většinou na pni. K zemi stromy padají teprve při pokračujícím rozkladu. O vlivech sněhu žádná zmínka.

Při studiu pralesní struktury zdůrazňoval SMEJKAL (1995) větu „Les, který nemá nepřátel“, tzn., že prales existuje s vysokou nedotčeností vnějšími vlivy ani viditelným výskytem škůdců; o sněhu se také nezmiňuje. Prales za to vděčí různověkosti a členité porostní struktuře. To lze lapidárně charakterizovat tímto konstatováním: při vichřicích obvyklé intenzity s periodicitou 3 až 10 let opakovaně zjišťujeme, že vichřice, které působí v běžném hospodářském lese katastrofální plošné poškození, vylomí v sousedním přírodním lese jen jednotlivé stromy nebo skupiny. To proto, že pro mechanickou stabilitu porostu proti větru, sněhu a námraze má rozhodující význam jednotlivý až skupinový výskyt vitálních stromů horní vrstvy s hlubokými korunami. Tím se vyznačují právě přírodní lesy. Z fyzikálního hlediska jejich mechanickou stabilitu významně ovlivňuje rozdíl mezi nejvýše a nejníže umístěnými těžišti stromů v porostu. Z tohoto hlediska jsou nejpříznivější poměry ve stadiu dorůstání a nejméně příznivé ve stadiu zralosti vyznačujícím se horizontálním zápojem s převahou jedinců s krátkými, vysoko nasazenými korunami a štíhlostním kvocientem nad hodnotou 80. Stav dlouhodobé trvalosti smrkového ekosystému a tedy i jeho stability zůstává zachován, když poklesne: - stadium dorůstání pod 20 % , - stadium zralosti pod 12 % a naopak stadium rozpadu překročí 68 % jeho výměry. Příkladem odolnosti proti větru a sněhu je pro hospodářský smrkový a borový les jak severská jehličnatá tajga tak její středoevropská analogie – horská smrčina: v obou případech převládá trvale rozvolněná struktura s volným stupňovitým zápojem s dlouhodobou pozvolnou obnovou. A právě to je nutné v kritických oblastech i v nižších polohách střední Evropy napodobovat.

Sníh ve výběrných lesích

Platí o něm přibližně totéž, co v pralesích. O vysoké odolnosti výběrných lesů, včetně smrkových, proti větru existuje mnoho pozitivních zmínek ve všeobecném duchu, tzn., že tyto lesy jsou proti vnějším vlivům vysoce odolné. O destrukčních účincích sněhu nejsou většinou žádné informace. Ve výběrném lese vzniká příznivý stupeň štíhlostního poměru stromů střední vrstvy (pod hodnotu 100 až 80), důsledkem je vysoká stabilita proti větru i sněhu. Takový stav je podmíněn citlivým prováděním výběrné těžby. Meziúrovňové stromy pak vrůstají do horní vrstvy a mnohé ze stromů horní vrstvy mají vzhled soliterů, proti větru a sněhu vysoce stabilních (KORPEĄ-SANIGA, 1993). Všeobecně se o výběrných lesích uvádí, že jejich vertikální struktury řeší stabilizační problémy vysoce účinně. To se projevuje např. i jedním velmi zajímavým jevem: jak známo, při hodnotách poměru h/d nad 80 poškození stromů v důsledku zhoršujícího se štíhlostního poměru rychle vzrůstá a kulminuje při h/d 110, ale poté opět může klesat, a to tak, že i stromy s h/d 140 s maximálním ohrožením sněhem jeho zatížení vydrží, dokonce přežijí ve větším počtu něž odolné stromy s h/d 60 a 70. Vysvětlení poskytuje „efekt podřízenosti“ (Unterstellefekt), který umožňuje přežívat stromům nižších stromových tříd s vysokým poměrem h/d tím, že při nebezpečí sněhového polomu je chrání úrovňové stromy. Tomuto efektu lze přiznat snad vůbec největší stabilizační vliv.

Opatření ke zlepšení stabilizace lesa proti škodám sněhem

Jde jednak o okamžitý program stabilizačních náprav, jednak o dlouhodobě působící opatření. Opatření s okamžitým účinkem se týkají zpravidla stejnověkých, jednovrstevných a dosud převážně i hustých, sněhem nejvíce ohrožených smrčin a bořin. Sníh totiž ohrožuje především husté a přehoustlé porosty, tzn. porosty nedostatečně prořezávané a probírané, a to zvláště na vodou ovlivněných stanovištích. To znamená, že stabilita pasečných porostů jak proti větru, tak proti sněhu se opírá o dávno osvědčené výchovné zásady. Tj. o péči o koruny, aby se bránilo jejich zkracování a podporovalo správné postavení větví vůči kmenu – vodorovné až šikmo dolů, o rozvolňování porostního zápoje pro zvýšení tloušťkového přírůstu, podporujícího zlepšení štíhlostního poměru jako nejúčinnějšího ukazatele pro zlepšení odolnosti proti zlomu a zakotvení stromu v půdě.

O vlivu dlouhé koruny stromu pro příznivé utváření jeho stability informoval již HEGER (1943). Dvacetiletou pěstební péčí v osmdesátiletých porostech lze očekávat prodloužení korun z počátečních 25 % na 36,4 % ve věku 100 let. Šedesátileté porosty mohou během 20 let prodloužit koruny z počátečních 25 % na 42,4 % a čtyřicetileté porosty z 25 % na 56,8 %. Výsledky výzkumu také potvrzují, že čím kratší je koruna, tím vyšší je poměr h/d a tedy tím vyšší náchylnost ke zlomení.

Příznivého štíhlostního koeficientu z hlediska odolnosti vůči poškození sněhem – u smrku pod 80 – lze ve smrkových porostech dosahovat buď již řídkým založením nepřesahujícím výchozí počet sazenic 2500 (3000) ks/ha nebo radikální redukcí počtu stromů ve velmi mladém věku, tzn. před dosažením plného zápoje v mlazinách při výšce porostu do 4-5 m, a to na počet okolo 2000 ks/ha. Při počtech jedinců v mlazinách, dnes zpravidla okolo 4000 ks/ha, to znamená odstranění skoro každého druhého stromu, resp. v jistých menších rozestupech zůstávají v řadě smrků dva vedle sebe (jako možný výhledový základ velmi odolných tzv. blíženců, pokud takto setrvají i nadále). Jen takto skutečně radikálním zásahem se může udržet volný zápoj až do fáze probírek a štíhlostní koeficient zachovat pod hodnotou 80. V rozvolněném pěstování smrku se pokračuje i v jeho probírkovém věku, v 2. polovině obmýtní doby. Ačkoliv potřebnost takto velmi silných raných sečí v mladých smrčinách je již dlouho známá, stále se v praxi málo využívá, a to ani v oblastech s běžným výskytem mokrého sněhu. To má za důsledek zbytečné škody v mnoha smrčinách.

Vývoj smrčin, počínaje odrůstajícími kulturami, by měl směřovat k co největší výškové a tloušťkové diferenciaci stromů, k porostní členitosti. Ta je jedním z nejdůležitějších faktorů jejich ekologické stability zahrnující i odolnost proti sněhu. To znamená, že žádným výchovným zásahem se nemají odstraňovat jen slabé a krátké podúrovňové stromy, ale jejich přiměřenou, kvalitní část je třeba nechávat dále růst. Je sice pravda, že při úrovňové výchově bývá zpravidla část podúrovňových stromů sněhem polámána, ale to v podstatě nevadí; jde totiž o přirozený vylučovací proces přírodním výběrem těch nejméně adaptabilních jedinců, které měly být výchovou odstraněné, ale víceméně úmyslně se to nestalo.

Je vysloveně chybné odkládat velmi silnou ranou seč až do první probírky, kdy zpravidla je štíhlostní koeficient již nad hodnotou 100.

Vedle výškové a tloušťkové diferenciace je vhodné usilovat i o nepravidelnost zápoje, podle zásad „skupinové probírky“. Bylo totiž pozorováno, že v malé hustší skupině o několika jedincích (5-10) s neporušeným zápojem, ale po obvodu zcela uvolněné, si jednotlivé stromy zachovávají větší odolnost proti sněhu. Tomu lze napomoci např. takto: na porostní ploše se vyhledá několik „příbuzenských shluků“ v počtu cca 10-15 ks na 1 ha (třeba se obepnou plastovou páskou); je vhodné, aby v něm neměl zastoupení žádný nekvalitní strom, podúrovňoví jedinci tam nevadí. Tyto hloučky se jako celek po obvodu zcela uvolní. Tzv. „blíženci“, tj. těsně vedle sebe rostoucí 2-3 pěkné smrky se vyhledají v rozestupech těchto dvojic (trojic) co 10-15 m a také se po obvodu zcela uvolní.

Samozřejmě se v každé smrčině zcela uvolňují vtroušené životaschopné cílové listnáče, byť méně kvalitní, aby měly naději vrůstat se smrkem do úrovně, a několik pěkných vtroušených předrůstavých bříz na 1 ha.

MÍCHAL (1995) uvádí k pěstování smrčin: „V areálu dnešních nesmíšených, stejnorodých smrčin je nutné přispívat k jejich mechanické stabilitě včasně a trvale udržovaným volným zápojem s velkým odstupem kmenů. ... je třeba odvrhnout ideál dokonalého horizontálního zápoje a usilovat o relativně spádné kmeny s hlubokou korunou a těžištěm posunutým co nejníže. Pozdější zprávy svědčí o tom, že porosty vychovávané např. podle Bohdaneckého jsou velmi odolné proti kalamitám a požárům, jak to dokázaly zkušenosti s velkým jinovatkovým polomem z roku 1961 a krupobitím z roku 1903. Jak uvedeno shora, příklady pro to nacházíme v severské i středoevropské horské jehličnaté tajze.

Rovněž borové porosty se v oblastech ohrožovaných mokrým sněhem pěstují, počínaje mlazinami, ve volnějším zápoji, ačkoliv nikoliv tak volném jako u smrku. Zejména se také podporují jedinci se symetrickými korunami a především odstraňují nežádoucí obrostlíci a předrostlíci.

Opatření s perspektivními účinky na stabilitu smrčin v budoucnosti

Mají rozhodovat o zásadním zvýšení odolnosti našich lesů především až v další generaci. Poznatky z přírodních a výběrných lesů zcela jednoznačně ukazují, že pro ekologickou a mechanickou stabilitu, včetně odolnosti stromů proti poškozování sněhem, je rozhodující vnitřní porostní výstavba, a to především co do socioekologického postavení jednotlivých stromů v porostu, vyjádřeném jejich tloušťkovou a výškovou diferenciací, různým postavením v jednotlivých porostních vrstvách (úrovních), tzn. pohledovou různorodostí, vzájemným prolínáním různých uskupení stromůjednotlivých, hloučků a různě velkých skupin, na jedné straně s předrostlými jedinci nebo hloučky a na straně druhé hned vedle nich s hloučky (jedinci) mladšími a nižšími, a to vše mezi víceméně většími skupinami přimíšených dřevin v dřevině základní. To znamená umožnit větší části sněhu dobře propadat přerušovanou a vlnitou porostní klenbou.

Tlustší zdravé stromy s korunou odpovídající nejméně 50 % výšky stromu nebývají sněhem zpravidla vůbec postiženy. Z šetření v porostech s rozsáhlými sněhovými polomy na Písecku v roce 1939/40 (NOVÁK, 1977) vyplynuly také tyto vlivy utváření stromů na rozsah sněhových škod: tvar koruny vyjádřený mj. poměrem d:š (délka koruny k její šířce), postavení a tloušťka větví v koruně. Uplatnily se u smrku, borovice a modřínu takto: nejodolnější byly koruny paraboloidického tvaru (u smrku až jehlancovitého), normálně a pravidelně vyvinuté s rozměry d:š 1:1 až 2:1 (u smrku snad až 3:1), se slabšími a od kmene vodorovně odstálými větvemi. Příznivé bylo i jednotlivé až hloučkovité přimíšení (vtroušení) listnáčů a modřínu v korunové úrovni, napomáhající neškodnému propadávání sněhu.

Vysoká statická odolnost různorodě uspořádaného lesa vyplývá z toho, že každá růstová fáze stromů se vyznačuje jinou odolností, přesněji – odolností proti jinému druhu ohrožení. Mladé růstové fáze jsou labilní vůči sněhu, starší fáze proti větru atd.; proti sněhu jsou však mladší a nižší stromy více či méně chráněné vrstvou střední a horní. Z toho plyne první zásada ochrany proti sněhu v přirozeně se obnovujících porostech: zajistit vznik různověkého, prostorově diferencovaného lesa dlouhou obnovní dobou a postupnou maloplošnou clonnou či výběrnou obnovou, s udržením dlouho trvající clony mateřského porostu proměnlivého stupně zakmenění asi 0,4 – 0,6 nad podrostem, nejlépe do doby, než dojde k jeho výraznému spontánnímu proředění a výškové diferenciaci (skutečně jen s ojedinělou pomocí umělého výběru nějak vadných jedinců). Zbytek intenzivního proředění se dokončí ihned po dotěžení mateřského porostu a poté probírkami nadále udržuje řidší zakmenění, víceméně nepravidelného stupně 0,7-0,9. Cílem je zachovat střídání „velkých“ a „malých“ stromků (hloučků, skupin) a přírodnímu výběru dát dlouhou příležitost vybrat a zachovat co nejlépe adaptované jedince.

V uměle založených smrkových a borových monokulturách ve fázích odrůstajících nárostů a mlazin nemáme po ruce žádná jiná opatření k posílení jejich odolnosti proti sněhu, než ta uvedená v předchozí kapitole. To znamená u smrku ranou radikální redukci počtu jedinců a záchranou všech zmlazených vtroušených listnáčů a modřínu, u borovice včasné odstranění všech obrostlíků a stejnou podporu vtroušených listnáčů a modřínu. Umělé dodatečné vnášení buku a jiných cílových listnáčů většinou již nebývá proti sněhu funkční, protože tyto dřeviny poté málokdy dospějí až do porostní úrovně, nebo do ní dorostou až velmi pozdě, ale rozhodně je možné z jiných důvodů. V oblastech asi do 6. LVS je nicméně vhodné vnášet do mezer ve smrkových a borových kulturách jednotlivý, příp. i v hloučcích, modřín v dobré víře, že přece jen doroste do porostní úrovně a proti sněhu se ještě funkčně uplatní.

V oblastech zvláště postihovaných mokrým sněhem neplatí obecně, že každé smíšení zvyšuje odolnost proti sněhu. Smíšené porosty smrku a jedle, smrku, jedle a borovice, příp. smrku a borovice jsou sněhem poškozovány 2 – 3× více než stejnověké a stejnorodé smrčiny. Naopak příměs buku nebo jiného cílového listnáče v zastoupení aspoň 30-40 %, výslovně však v porostní úrovni a je-li v hranicích svého optima, je proti sněhu dobře účinná (VICENA-PAŘEZ-KONOPKA, 1979). Buk v podúrovni je pro ochranu lesa proti sněhu bezvýznamný, stejně jako jeho přimíšení jen ve větších skupinách. Z toho plyne druhá zásada ochrany proti sněhu: zajistit ve smrkových zmlazeních a kulturách příměs buku, resp. jiného vhodného cílového listnáče (javoru, jasanu, jilmu, lípy). Zajistit však těmto dřevinám ve smrkovém porostu úrovňové postavení do počátku jeho ohrožení sněhem bývá často problém. Když jim stanoviště vyhovuje jen trochu hůře než smrku, nebo jsou-li kultivovány současně s jeho obnovou, skončí zpravidla v podúrovni. Proto je vhodné zajistit buku vyšší předpoklad cílového úrovňového postavení jeho časově předstižnou kultivací ještě ve starém porostu podsadbami asi 10-20 let před obnovou hlavního jehličnanu (sm, bo), a to tak, aby byl současně zajištěn jeho plošný rozptyl (vtroušení), např. minihloučky po 3-5 sazenicích ve sponu 0,5-1 m s rozestupy 5-7 m.

Dostatečný počet odolných úrovňových a vhodně formovaných stromů základní dřeviny (sm, bo) lze propěstovat včasným výběrem odpovídajícího počtu C1-stromů (u smrku 250-300, u borovice 150-200 ks/ha) a jejich úplným uvolněním 1 – 2 zásahy. Přitom se ponechávají zdraví, životaschopní podúrovňoví jedinci jako výchovný podružný porost k čištění úrovňových stromů (hlavně C-stromů) odspodu, ale i jako stromová rezerva pro náhradu zničených úrovňových stromů. Silným uvolněním C-stromů rostoucích v rozestupech 5-7 m se nejen podpoří příznivý vývoj jejich korun, ale v poměrně malých vzdálenostech od sebe i natolik přeruší souvislý zápoj, že jím může sníh snadno propadat. V důsledku toho nevzniká na korunové klenbě souvislá sněhová vrstva jako podložka pro další ukládání sněhu do enormní ničivé zátěže. Pěstování C-stromů lze proto považovat za třetí zásadu v ochraně proti sněhu ve zvláště ohrožených oblastech. Pokud totiž vůbec lze zajistit současně i vhodné, co nejvíce vodorovné, resp. šikmo dolů směřující postavení větví na kmenech silných, odolných stromů v jinak zpravidla spíše hustém něž řídkém zápoji, pak to je možné snad nejlépe právě pomocí silně uvolněných C-stromů jako stromové elity, relativně vynikající i svou individuální odolnosti proti větru i sněhu.

Závěr

Nápadnost odolnostních rozdílů mezi lesem pěstovaným pasečnými a podrostními (clonnými a výběrnými) postupy je tak velká, že zvláště v oblastech ohrožených mokrým sněhem by se těm podrostním měla dávat zcela zásadní přednost a holosečné i násečné postupy na co největší ploše systematicky omezovat. Takovým způsobem obhospodařovat sněhem ohrožené porosty tak, aby všeobecně směřovaly přinejmenším k dvouvrstevné porostní výstavbě, nejlépe však přímo k vysoce členité struktuře výběrného typu. Rozsah kalamitního poškozování českých lesů (nejen sněhem) je, jak lze snadno pochopit, ve značné míře v rukou lesního hospodáře.

Stránka vytlačená z www.lesy.sk
 
 
 
         
© 2012  Lesy Slovenskej republiky š.p., všetky práva vyhradené