Přírodě blízké lesnictví (internetový časopis ČR) 2007: Cesta k trvale udržatelnému lesu

Cesta k trvale udržitelnému lesu a její problémy

(17.1.2007 21.00, Milan Košulič st.)

http://pbl.fri13.net/index.php?mod=clanky&id=126

Trvalá udržitelnost hospodářského lesa a jeho obhospodařování (dále jen trvalého lesa) spočívá na geneticko­‑ekologických základech s jasně deklarovaným zaměřením na přírodní procesy. Jejich využívání je vrcholným zájmem doby. Uměle je simulovat je sice možné, ostatně již více než dvě století to lesní hospodářství se střídavými úspěchy koná, ale zdaleka nikoliv v bioekologickém i ekonomickém smyslu tak efektivně. Pokud akceptujeme tvrzení, že přírodní procesy jsou rozhodujícím základem bioekologického a ekonomického obhospodařování lesů, pak v definici trvalé udržitelnosti lesa musí dojít k opravě. Podstata změny je v tom, že trvale udržitelné hospodaření v lesích je nutné ztotožnit s hospodařením blízkým přírodě. Při všech možných výhodách, přednostech a úctě, kterou si zaslouží, by však trvalý hospodářský les měl být jen jednou z forem diverzifikovaných lesů – ochranných, selských, vodohospodářských a městských, dvou skoro zapomenutých tvarů lesa – pařezin a středního lesa, ba i pastevních lesů, lignikultur, plantáží aj. Poslední dva metatvary lesa s intenzivní monokulturní účelovou produkcí převážně slabého až středně tlustého dřeva jehličnanů i listnáčů by mohly a měly vyvažovat převážně ryze přírodně zaměřenou dřevoprodukci trvalého lesa s větším výskytem tlustého dřeva a s plně respektovanými ostatními funkcemi. V tom dále odkazuji na článek prof. Podrázského a Ing. Remeše v LP 12/2006 Aspekty pěstování lesů a lesnictví v ČR v budoucím období. Trvalý hospodářský les by pak periodicky nemusel podléhat specifickým požadavkům spotřebitelů na typ dřevní produkce, ale mohl by na dlouho setrvávat na trvalostních principech svého přírodního zaměření. Je však třeba zdůraznit, že hlavním fenoménem trvalého hospodářského lesa by měla být vedle produkce „o něco více tlustého dřeva“ jeho vysoká, skutečně vysoká jakost. Takové dřevo si svého kupce vždycky najde. (Využívání přírodního procesu samočištění stromů od větví a lepšího tvarového růstu za déletrvajícího, dostatečně silného clonění podrostů a podsadeb mateřským či přípravným porostem je jedním z významných prvků biologické automatizace, který člověk není schopen plně nahradit. „Často se nárosty jenom udržují při životě, aby v nich probíhaly požadované pochody“, píše Reininger v r. 1992.)

Dále setrvávám u popisu cesty k hospodářskému trvalému lesu. Snad nejdůležitější podmínkou trvalé udržitelnosti lesa je jeho různověkost. Proto nemohu začít jinak než obnovou lesa, při které se rodí základy různověkosti.

Co odchází?

Pasečný les věkových tříd dokončuje svou významnou historickou roli, a to jak kladnou, tak zápornou. Měla by ji nahradit role nová. Přitom by se měly výrazně zohlednit očekávané klimatické změny.

Nový les musí mít vysokou adaptační schopnost ke změnám prostředí, aby byl i ekologicky a staticky stabilní. K tomu se dospívá zejména hojnou přirozenou obnovou, a poté dlouhou ochrannou clonou mateřským porostem: k zajištění přirozeného růstového rytmu nové generace a k vyvolání dalších přírodních procesů – autoredukce podrostu, jeho samočištění od větví, stromové a prostorové diferenciace aj. To se v odborné literatuře již tolikrát opakuje, že „to vědí i ptáci v povětří“.

Na základě dvousetletých zkušeností je nutné akceptovat, že trvalost lesa a lesní půdy nemůže zajistit stejnověký pasečný les věkových tříd, v němž se mýtní těžba provádí více či méně plošnou nebo takto končící těžbou nejstarších věkových tříd. Proto můžeme s klidným svědomím říci, že stejnověkost dosloužila.

Jak by měl vypadat nový les?

Měl by mít rodinný charakter se všemi generacemi na téže ploše. To znamená různověký, dimenzemi stromů co nejvíce diferencovaný. K tomu nám nabízí i stejnověký les svou pomocnou ruku. Již od 2. věkové třídy se zejména tloušťkově spontánně diferencuje, „pokud porosty nejsou tloušťkově sjednocovány rukou lesníka, tj. podúrovňovými probírkami proti vůli přírody“ (Reininger 1992). Jen takový les s vertikálním zápojem nebo v etážovém uspořádání, nejlépe v maloplošné mozaice různých dřevin, jejich vývojových a růstových stadií, tedy i různého věku, disponuje vším potřebným k efektivnímu využívání: dobrou ekologickou a statickou stabilitou, adaptabilitou a možností dlouhodobé, za jistých okolností vlastně i trvalé těžby zralých stromů při postupném dozrávání slabších v mýtně zralé. Úroveň odolnostního potenciálu je totiž specifická pro každou růstovou fázi porostu. To znamená i v závislosti na různověkosti. Čím více je v porostu odolných složek, zejména stabilních dřevin, a jisté zastoupení mladších růstových fází, tím je úroveň stability porostu vyšší. Kolik by takových porostů na lesním majetku mělo být, přesně nevím. To je úkol pro HÚL a výzkum. Zatím odhaduji – snad polovina porostní plochy lesního majetku. Avšak ještě jedna podmínka se tam musí uplatnit, má­‑li být les současně trvalý: způsob těžby.

Aby les byl trvalým na každé dílčí ploše, měl by se těžit jen běžný přírůst (BP), a to výběrem jednotlivých stromů k mýtní těžbě, tj. nejnižší možnou těžební intenzitou. Ne kumulativně v jedné, nejstarší věkové třídě, ale v každém trvalém porostu. Když se obnova lesa bude cyklicky opakovat na různověkost a diferenciaci aspoň stromových tlouštěk, může se taková těžba opakovat „do nekonečna“ při pořád přibližně stejném běžném přírůstu. Teprve pak to bude ta „pravá“ trvalost lesa.

V ekologickém lesním hospodářství nemůže být obnova lesa jen prostou reprodukcí jeho podstaty, tj. primitivní náhradou jednoho lesního porostu jiným, např. přirozenou obnovou, ale s krátkou zmlazovací a obnovní dobu nebo jednorázovou obnovou umělou, v obou případech s omezeným nebo nulovým využitím autoregulačního vlivu mateřského porostu na podrost. Představa trvalého lesa musí spočívat v zachování neporušeného stavu obou subsystémů – prostředí a biocenózy, a trvalosti těžby, zahrnující i podmínky pro autoregulaci a sebeorganizaci. Druhovou pestrostí dřevin a jiných organizmů, členitou vnitřní porostní výstavbou, různověkostí i růzností vlastních obnovních postupů se také zajišťuje ona elementární potřeba – ekologická stabilita jednotlivých porostů i krajinného celku. Proto také vůbec nepomýšlím na jediný obnovní postup, např. výběrnou seč, na celém majetku. Nic však nebrání tomu, aby se za specificky příznivých stanovištních a porostních podmínek, resp. v zájmu cíle hospodaření přednostně využil určitý obnovní postup, např. právě zmíněná výběrná seč. To dávno pochopili i stoupenci tzv. Dauerwaldu („lesa trvale tvořivého“, zjednodušeně „trvalého lesa“). Jeho vlastnosti a způsob obhospodařování jsou dnes základem středoevropského ekologického lesnického myšlení a pokroku. Ten také plně odpovídá představě lesa blízkého přírodě (PBL).

Setrváme­‑li u obnovní terminologie, pak z požadavku PBL na jednotlivou nebo skupinovitou těžbu stromů v dlouhých obnovních dobách v každém jednotlivém, k tomuto způsobu hospodaření vybraném porostu lze dedukovat, že většinovou představou je asi pasečný les, obhospodařovaný skupinovitě clonným způsobem, skupinkovitou, tj. kotlíkovou sečí při výchozí velikosti o průměru do střední výšky porostu. popř. les stojící mezi takovým lesem pasečným a lesem výběrným, uvádí POLENO (1998). K tomu se řadí jako vrcholná forma obhospodařování trvalého lesa stejně jako pasečného lesa věkových tříd během jeho přestavby seč výběrná (v pasečném lese uváděná jako výběrová seč) v určitém plošném zastoupení na LHC.

V čem je problém?

Problém je v tom, že běžný přírůst trvalého lesa je v každém jednotlivém porostu podstatně nižší než podíl těžby odvozený z pasečného etátu mýtní těžby. V trvalém lese osciluje BP okolo 10 % porostní zásoby. „Normální“ etát mýtní těžby se však pro každý mýtní porost pohybuje v průměru kolem 50 % zásoby. Do délky života každého pasečného porostu zasahuje i doba obmýtní v rámci doby obnovní a na jejím základě těžební procenta. Proto z principu jednou skončí jeho trvání, aniž by před tím dostal příležitost využít ke svému vývoji - růstu - přírodní, samočinné procesy k prospěchu sobě samého i jeho vlastníka. Velká škoda! Následuje obnova; ať jakákoliv, prakticky vždy končící zase stejnověkým lesem.

Problém pokračuje: vyjděme z požadavku, že mýtní těžba by měla být pro uspokojování spotřebitelské poptávky po jistou delší dobu na přibližně stejné výši (její jisté kolísání není podstatné). To znamená, že je nutné „nějak se vypořádat“ jednak s poměrně vysokou celkovou mýtní těžbou podle „normálního“ pasečného etátu, jednak plynoucí z něj pro každý mýtní porost. To znamená i pro ty porosty, v nichž bychom chtěli těžit nízkou intenzitou, přibližně jen BP, řekněme 80-100 m3 /ha za decennium. A to i za situace, kdy těchto porostů bude sice pomalu, ale neustále přibývat. Problém se „zcela“ vyřeší, až lesní majetek bude disponovat daleko větší plochou a tedy i větším počtem trvalých porostů s mýtně zralým dřívím než odpovídá počtem a plochou mýtním pasečným porostům na základě „normality“ věkových tříd. K takovému stavu lesního celku s mnoha různověkými porosty, tj. i s trvale mýtně zralým dřevem – netřeba se všemi, což objektivně sotva kdy bude možné a nebude ani nutné – musí směřovat úsilí o trvalý les.

Příklad k lepšímu pochopení: na LHC 1000 ha je k mýtní těžbě určeno 200 ha mýtních porostů, tj. přibližně jejich „normální“ zastoupení s decenálním pasečným etátem 50000 m3, s průměrnou těžební intenzitou 250 m3/ha; aby alespoň poloviční objem, 25000 bylo lze vytěžit výběrnou těžbou s intenzitou ve výši BP např. 80 m3 /ha za decennium, musel by LHC disponovat s 312 ha trvalých porostů (=25000:80), tj. s více než 1,5 násobkem pasečných mýtních porostů. Každé překročení tohoto podílu trvalých porostů znamená zvýšení těžebních možností nad pasečný etát, což je významné. Podle libovolně zvoleného stupně přestavby bude se plocha trvalých porostů pochopitelně měnit.

Jak to musí pokračovat?

Odborné úsilí by se dále mělo zaměřit na cílevědomou přestavbu pečlivě vybraných porostů na trvalý typ lesa – nejlépe takových, v nichž už existuje „nějaký“ podrost. A to s tím, že se zabrání skoro „civilizační chorobě“ většiny lesníků – domýcení mateřského porostu nad nárostem obvykle sotva odrostlým „výšce kolen“.

Taková přestavba by neměla trvat celá staletí. K tomu by došlo, kdyby se nadále zakládaly stejnověké, ačkoliv druhově bohaté porosty a v těch stávajících se začalo s přestavbou až při jejich obnově. Proto je podle mého názoru nutné zahájit přestavbu v dosud ještě mladých až středně starých porostech počínaje věkem 30 let, především dvěma základními opatřeními (týká se zejména smrčin):

a) to první je obnovní; spočívá v zakládání maloplošných obnovních prvků, clonných nebo holých, přesunem části etátu mýtní těžby do nich, ačkoliv přitom budou vznikat většinou jen slabé sortimenty dřeva; pochopitelně s přednostním využíváním všech přirozeně vzniklých porostních mezer a míst s řidším zápojem pro vnášení chybějících listnáčů a jedle,

b) to druhé je výchovné; půjde o strukturní probírku (nejlépe v kombinaci se skupinovou probírkou), aby se porost aspoň tloušťkově co nejvíce diferencoval; jednak vyhledáním a označením cca 250-300 ks/ha (ve smrčinách) cílových stromů (C­‑stromů) a s odstraněním jejich 1-2 konkurentů, jednak zásadním šetřením životaschopných slabších stromů důslednou úrovňovou výchovou. („Strukturní probírka vyvádí porost z lesa věkových tříd, aby mu vrátila výstavbou co nepřirozenější porostní struktury samostatnost jeho vývojového procesu“, Reininger, 1992.)

Smyslem je, aby již v tomto generačním cyklu došlo k širokému rozevření tloušťkového vějíře. Trvalým uplatňováním takové výchovy dojde velmi pravděpodobně k závěrečné situaci, kdy po vytěžení posledního zralého stromu bude vzápětí, do cca 10 let, již opět možné těžit v témže porostu mýtně zralé stromy další generace. Přitom lze konstatovat: s ohledem na vysoké celostátní zásoby dříví v lesích, nevyužívání celého běžného přírůstu a tendenci dalšího zvyšování porostní plochy zalesňováním zemědělských půd by taková částečná dislokace mýtních těžeb do předmýtních porostů nebyla výnosovou újmou zásadní důležitosti. Bez jistých legislativních, objemových a plošných limitů by se to asi neobešlo. Ostatně vůbec by nešlo o absolutní pokles dřevní produkce, ale jen o časový odsun těžby části produkce o 2-3 decennia na části porostní plochy. Velmi důležité je i to, že ke značně strukturovanému lesu by došlo již v této generaci dnes mladých porostů. Koneckonců: vůbec není jisté, zda se dnes mladé a středně staré smrkové porosty, pro které je přestavba přednostně určená, vůbec plného obmýtí dožijí a umožní tak jinak standardní způsob přestavby. Bez takového pochopení nutnosti dalšího vývoje středoevropského lesnictví směrem k trvalému lesu aspoň na části LHC budou podle mého názoru všechny další tendence využívání hospodářských lesů nicotným, na místě přešlapujícím paradigmatem konzervativního myšlení, které v obtížné situaci středoevropského lesnictví principiálně nic podstatného k lepšímu nevyřeší.

Lesní hospodářství by se mělo vyhnout střetům se spotřebiteli dřeva

Snížení těžebních možností, byť dočasné, je těžko akceptovatelné jak zpracovateli, tak vlastníky lesů. Nižší těžební intenzitu (zhruba 10 %) v „trvalých“ porostech bude proto nutné kompenzovat z jiných těžebních zdrojů: přesunem části mýtního etátu do předmýtních porostů, nahodilými těžbami, zpevňovacími sečemi ve velkých mladých porostech (rozlukami, odlukamia apod.), obkacováním lesních cest a zejména několikanásobně vyšší těžební intenzitou v jiných, dosud pasečných stejnověkých porostech, zpravidla holými sečemi.

Teprve při větším zastoupení plochy trvalých porostů se zralým dřívím bude potřeba kompenzací holosečemi klesat. K doplnění pasečného etátu mýtní těžby by pak stačila mýtní těžba v porostech se standardní clonosečnou těžbou a jen s malým podílem holosečí: např. decenální etát 50000 m3 na LHC o 1000 ha by bylo lze vytěžit jednak v trvalých porostech s průměrnou těžbou 80 m3/ha na ploše 400 ha, tj. celkem 32000 m3, jednak v podrostních porostech s těžbou 10000 m3 na ploše 50 ha s těžební intenzitou v průměru 200 m3/ha a s holosečemi v rozsahu 10 % etátu, tj. 5000 m3 na ploše 12,5 ha (tj. v průměru 400 m3/ha).

Na počátku přestavby je však nutné kalkulovat jinak: pro operativní umísťování mýtních těžeb v decenniu v rámci stávajícího zastoupení mýtních porostů a pasečného etátu jsou nutné nové ohledy – snižování podílu holosečí a naopak více výběrové seče. To znamená obnovní těžby plánovat na celé decennium zavedením určitého algoritmu: roztříděním všech mýtních porostů podle jejich vhodnosti pro přirozenou obnovu a dalších kriterií potřebných pro rozhodnutí o časovém umístění obnovní těžby do několika „obnovních skupin“. Pro několik výchozích variant celkové plochy výběrových sečí za decennium dopočítáme příslušné plochy clonných a holých sečí potřebných pro naplnění těžebního etátu, se započtením odhadnuté výše nahodilých těžeb. S ohledem na místní podmínky se pak pro jednu z vykalkulovaných variant rozhodneme, s vědomím budoucích nutných korekcí podle vývoje nahodilých těžeb (o tom viz článek v LP 5/1999 na str. 215). To je první nutné administrativně­technické opatření k vykročení správným směrem v přestavbě. Bez toho by se správa LHC brzy mohla dostat do značných těžebních problémů.

Trvalý les, ekologickou bohatost, biodiverzitu a produkcí dřeva nemůže principiálně zachovat těžba byť jen běžného přírůstu, ale soustředěná do mýtní těžby ve stejnověké poslední (posledních), mýtně zralé věkové třídě, ale taková koncepce těžby, jejíž součástí bude rovnost s běžným přírůstem na určité části porostní plochy LHC, asi do 50 % výměry lesů LHC (znovu opakuji, že toto číslo zatím přesně neznám). To znamená, že výběrová seč bude mít v obnově porostů rostoucí podíl vedle maloplošných podrostních postupů a snižujícího se využívání holých sečí.

Do procesu přestavby se nutně musí zapojit HÚL svými databázovými informacemi o jednotlivých lesích a veškerým svým tvůrčím potenciálem ve spolupráci s lesními hospodáři. Zejména do výběru porostů pro zahájení přestavby, pro výběrné způsoby těžby na základě inventarizační metody s případným využitím „typů vývoje lesa“. A především musí být účastníci procesu myšlence přestavby lesa ekologickým směrem oddáni.

Zásadní závěrečná připomínka k urychlené přestavbě porostů spočívá v rezolutním požadavku rychle přestat zakládat nové porosty jako stejnověké. To znamená jednorázovost nahradit postupností: postupnými podsadbami mýtních porostů, jsou­li nutné k zavádění chybějících dřevin, na holinách s využíváním sukcesních kroků s přípravnými porosty, aby se konečně prolomil řetězec generačních cyklů se stejnověkými porosty. A skončit s myšlením, že různověkost lesa je věcí až dalších generací lesníků.

Bez dostatku různověkých smíšených porostů není s to lesní hospodářství vybřednout z chronických, soustavných kalamitních situací a z existenční krize svých lesů. Odvahu k napsanému nacházím pohledem z okna: vidím tam usychající, kůrovcem, václavkou, suchem a větrem pořád dokola ničené stejnověké smrčiny… Stejnou odvahu musí mít i lesní hospodáři a mimoto využívat i mnohem více systémového, kreativního myšlení.

Ing. Milan Košulič st., 12/2006.